Oceli po nožíře – struktura, vlastnosti
Lidé vždy používaly Lidé vždy bojovali o přežití ať už o potravu v přírodě nebo mezi sebou o dostupné zdroje. K tomu potřebovali vhodné nástroje. Kvalitní nástroje znamenaly větší šanci na přežití. To vedlo k technologickému pokroku a k používání nejlepších dostupných materiálů pro jejich výrobu. Pazourek, obsidián v době kamenné; měď či bronz v době bronzové; železo pak v době železné. Už Keltové, Vikingové a Frankové uměli udělat meče a dýky náročnou technologií kovářského svařovaní a následného tepelného zpracování – tvrdý břit a houževnaté jádro. Špičkových kvalit pak dosáhla výroba ve středověkém Japonsku. Evropané se pak seznámili v rámci křížových výprav s legendárními zbraněmi vyrobenými technologiemi, které už nejsou detailně známy – zbraněmi s damascénské oceli.
Budeme zde prezentovat situaci u nožů loveckých – ne u nožů pro běžné kuchyňské použití. I ty však mohou být krásné, s dlouhodobým užitím. Cena však tomu taky odpovídá – jedná se o ruční zakázkovou výrobu.
Aktuálně je pro nožíře typické použití:
• uhlíkových ocelí,
• slitinových ocelí (pro výrobu pružin)
• nástrojových ocelí,
• uhlíkových ocelí plátovaných nerez ocelemi,
• nerez ocelí;
• nerezové práškové oceli
• damascénské oceli (vytvořených technologií kovářským svařováním kombinující různé druhy)
• damascénská ocel typ waze (objevují se velmi zřídka – jedná se o moderní repliku starých zapomenutých výrobních postupů)
V příspěvku jsou dokumentovány struktury vybraných typů po tepelném zpracování.